Úvod » Rozhovory

Rozhovor: Sportovní kameraman Dušan Mihalečko

Vloženo: 16. 10. 2011 2 komentářů Autor: petrspetla

Dnes vám představím jednoho z mých nejlepších přátel, kameramana Dušana Mihalečka. Je to bývalý biker a novinář a před několika týdny jste mohli vidět na Nova sport jeho projekt 3. série Birell cykloškoly.

Jméno: Dušan Mihalečko
Věk: 34
Vzdělání: Univerzita Hradec Králové – Management cestovního ruchu, obor AJ + FJ
Škola Audiovizální tvorby Hradec Králové
Bydliště: Trutnov

Kdy ses poprvé dostal ke kameře?

Kamery mě nikdy nezajímaly. Ani focení. Zamlada mě bralo hlavně kolo. Jezdil jsem furt, i v zimě, prakticky jsem nechodil pěšky. A do kol jsem taky cpal všechny vydělané peníze. K natáčení jsem se dostal úplně náhodou – kamarád si přivez kameru z Mallorky a chtěl k ní přeložit návod. Rovnou mi ji půjčil a já si ji díky tomu osahal do detailu a vyzkoušel, která funkce co dělá, takže jsem mu vlastně napsal i návod, jak kterou funkci používat.

Natočeno a sestříháno jeho přítelkyní

Na vysoký škole jsme pak měli jedno z témat bakalářky – Instruktážní video k netradičnímu sportu. Rozhod jsem se natočit video o tom, jak se má jezdit na horským kole. Tenkrát mi profesor řek jen pár základních pouček z videotvorby a já tři měsíce tvořil stylem pokus – omyl svoje první video. V té době jsem měl také sen odjet do Austrálie, ale mamka mi nechtěla dovolit letět letadlem, tak jsem jí překecal, aby mi místo letenky do Sydney koupila kameru. Byla to první komerční digitální kamera na trhu, sonka ve formátu Digital 8 s prvním výklopným displeyem a stála 35 tisíc. Ale byla boží. V porovnání s analogem to tehdy točilo skvěle. Na tu dobu to mělo nevídaně ostrej obraz, jasný barvy a při kopírování se konečně neztrácela kvalita. Ale počítač jsem tenkrát neměl a střihový programy stály kolem 300 tisíc, a hlavně počítače jely na 100Mhz, třeba jenom na zobrazení stránky www.seznam.cz se čekalo klidně minutu. Tak jsem přes firewire kabel propojil dvě kamery a stříhal prostě z kazety na kazetu. Titulky jsem si vytisk ve wordu a nasnímal je. Prostě punk. Bakalářku jsem ale úspěšně obhájil, filmek mi navíc hodně chválili i na srazech amatérských filmařů, takže jsem byl polapen.

Kde jsi vzal základy filmařiny?

Úplný základy od toho profesora videotvorby, poslal mě točit ven a když jsem mu přines první 40 minut dlouhý video, trpělivě mi říkal, co je chyba a jak se to má dělat. Pak v devadesátých letech vycházel časopis VideoHobby, kde byly dlouhý články, jak se má správně točit, co se zvukem a tak. Taky jsem jezdil po soutěžích, koukal na filmy a poslouchal poroty. Tenkrát jsem hltal všechny dostupný informace o točení, objel jsem i pár srazů, kam jezdili zapálenci z celý republiky, a to bylo taky vždycky super.

Chtěl jsem točit dokumenty o našich mistrech světa v trialu, jezdil jsem po závodech a dva dokumenty opravdu vznikly, portréty Petra Krause a Pepy Dresslera. Dokonce jsem dostal Čestný uznání na celostátní soutěži videotvorby. A pak jsem se přihlásil na školu audiovizuální tvorby v Hradci Králové, kterou vedli profesoři z FAMU Adler s Myslíkem. Na AVT bylo nejlepší natáčení v reálu s různýma kameramanama, ale teorie mě moc nebavila. Odchodil jsem tři semestry a pak se na to vyprd. Řek jsem si, že mi je 24 a že chci ještě jezdit na kole a ne trávit hodiny času ve střižně.

Nastoupil jsem do časáku s kolama, testoval jsem ty nejlepší kola a cestoval po světě. Pak jsem prodal kameru a za ty prachy letěl jezdit do Kanady. Tím jsem filmování pověsil na pár let na hřebík. Až v roce 2009 jsem se usadil zpátky v ČR a řek si, že teď už je čas se vrátit k videu. Ale za těch pár let se level hrozně zvednul, hlavně kvůli internetu i dostupnosti vybavení v neuvěřitelným rozlišení.

Jaké další kamery jsi vyzkoušel a na co točíš dnes?

Po první sonce jsem od Roberta Rosenberga koupil tříčipovýho paňáka, ale měl nějak pojašený nastavení vyvážení bílý, pořád to táhlo do růžova, ať jsem to vyvážil kdekoli. Asi od toho, jak s tím furt točili péčko. Paňáka jsem tedy zavrh, koupil opět Sony, tříčip za devadesát DCR TRV 940. To bylo právě v době tý školy. Po jeho prodeji jsem za ty prachy letěl do Kanady a teď mám Sony FX 1000.

Měl jsem našetříno na škodovku Yeti, ale jeden den mi ruplo v kouli a šel jsem si prostě za kilo koupit kameru, k tomu komp s i7 a další vychytávky, takže místo na Yetinu za 400 mi zbylo jen na Roomstera za 250 :-) Ale šel jsem do toho s vědomím, že kamera si na sebe vydělá, zatímco auto ne.

Začal jsem točit videotesty kol a reportáže ze závodů pro MTBS.cz. Ale šéf v novinách nepobíral to, že videa nám oživí internetový stránky a furt chtěl, abych psal články. Vůbec nepochopil že mladá generace se radši dívá a poslouchá informace, než aby sama četla.

V roce 2010 ses stal hlavním kameramanem serveru Trutnovinky.cz. Byl to pro tebe velký skok v natáčení od kol do kultury?

Hele úplně otočka o 181°. Ale fakt dobrý. Za těch sedm let v časáku se to psaní a ježdění na kole a lítání po světě hrozně přejedlo. Ono jet na čtyři dny do Arizony na testování zní jako supr vejlet, ale když z toho dva dny prosedíš v letadle a dva dny máš v jet lagu předvádět, jak skvěle Evropani jezděj na kole, tak to se prostě přejí.

V kolika zemích světa jsi byl a proč jsi nakonec zůstal v České republice?

Díky studiu cestovního ruchu jsem byl prakticky v celý západní Evropě, ve Francii jsem několikrát žil a taky semestr studoval. Ale vždycky jsem se těšil domů. Byl jsem párkrát pracovně v Americe a pak na dýl v tý Kanadě. Ale i přesto, že jsem si tam našel super práci a je tam nejlepší ježdění na světě, tak mě to táhlo domů. Asi jsem věděl, že na mě tady někde čeká nejlepší ženská na světě, kterou už úspěšně provozuju tři roky.Třeba se sama od sebe učí stříhat :-)

V Trutnovinkách je super to, že je člověk už spokojenej doma, má odcestováno, takže mě to nikam netáhne, poznávám furt nový lidi z různých odvětví lidskýho života a hlavně mě chytla právě ta kultura. Loni u nás postavili nový divadlo Uffo a já měl tu čest, že jsem tam moh točit ty nejlepší představení, koncerty a výstavy. A k tomu mám blízko díky tomu, že jsem na vejšce studoval dějiny umění a hudba mě vždycky brala do hloubky. A tak třeba když tady hrála filharmonie Wolfgangovo Requiem, tak to byl skutečnej zážitek.

Jak vypadá tvůj běžný týden?

Máme plány natáčení dopředu, takže většina akcí je daná předem. Točí se události hodné zaznamenání, různé publicistické věci ohledně toho, co Trutnovany tíží nebo zajímá, a pak nárazovky. Ale třeba bouračky a takový ty hyenistický věci neděláme. Většinou je pravidlo, že se stříhá do druhýho dne, takže hlavně víkendy bývají zasekaný prací. Ale když je člověk mezi lidma, tak je to super.

Čeho bys rád profesně dosáhnul?

Teď jsem fakt spokojenej. Můžu dokonce říct, že i šťastnej. Po tom, co jsme natočili pro Birell Školu jízdy na horským kole, mám dobrej pocit, že jsem lidstvu aspoň něco předal. I kdyby měla cykloškola pomoct jedinýmu cyklistovi se posunout dál a udělat mu radost, tak to mělo smysl. A to je vlastně to, co chci dělat dál – dávat svou prací lidem radost, nebo je navést k lepšímu užívání světa a uvědomění si důležitých věcí v životě. Jestli to tady má za rok všechno bouchnout a zmizet, tak ať se sakra máme za čím ohlédnout a být šťastní, že jsme to tady nepromarnili.

 

Jak probíhalo natáčení tvého projektu 3. série Birell Cykloškoly?

Birell, to byly minimálně čtyři měsíce života, velký sebepoznání a zároveň i – podle ohlasů na youtube kanálu – snad povedenej projekt. Dělalo nás na tom patnáct lidí, a bylo to pro mě první natáčení, který jsem si režíroval. A taky jsem zjistil, že to sice mám v hlavě, ale blbě se mi to slovama vysvětluje těm ostatním. Pak když to natočím, oni najednou řeknou – aháá, tohles myslel, tak to jo. Prostě škola sebepoznávání. Taky největší punk byl v tom, že jsme sice uspořádali první natáčení na tejden v Českým ráji, ale tam se prostě nemohlo natočit všechno, co jsme potřebovali do jedenácti dílů. Takže každej tejden se dotáčely záběry do konkrétních dílů a odevzdával jsem kolikrát fakt naknop. Ale všechno se stihlo, borec v Birellu sice trochu zešedivěl, ale jak jsem čet v jedný kameramanský knížce – když se netočí v presu, netočí se pořádně.

Všechno klaplo a ohlasy byly famózní. Samozřejmě jsem bikery nutil i padat: Martin Horák teda občas padal sám od sebe, třeba v lomu na 15 metrů vysoký skále mu podjelo přední kolo, spad na hubu a kolo za stopade ho přeskočilo a zřítilo se ze skály dolů. Borci, co nám stavěli cablecam, pro něj slanili a – naštěstí dopadlo na trávu a vůbec nic mu nebylo. Nebo Franta Žilák jednou prones: „Hele, tady bych moh „jako“ spadnout do toho bláta“. Nepočítal chudák ale s tím, že ten záběr budem chtít natočit nejen v realtimu, ale opakovaně i na slow motion. Takže pak jel domů otřískanej jak po bitce na diskotéce. Ale zase ty ohlasy lidí mu to vynahradily. Byl pro ně hvězda.

Plánuješ něco podobného do budoucna?

Jasně, plánů nosím v hlavně spousty. Ale zatím ještě není jejich čas. Asi nejvíc mě oslovují otázky lidskýho vnímání světa a života jako takovýho. Ale neumím to slovy vysvětlit, tak si počkejte, jestli to natočím:)

Kdo tě v točení nejvíce ovlivnil?

Já to nemám tak, že bych se k někomu modlil jako k idolu. První film, co mě v roce 1986 oslovil, byl Top Gun, chtěl jsem jako Tom Cruise lítat s ef-čtrnáctkou a klátit báby. To bylo ale dětství, navíc za komančů. Kdo dělal fakt super filmy, byl Forman, ale asi bych s ním jako s člověkem nevydržel. Zajímavý filmy dělá Danny Boyle, co točil Trainspotting, Sunshine nebo 28 dní. Berou mě psychologický filmy, po kterých ještě dva dny přemejšlíš, jak to udělal, že tě ten film tak rozsekal. Pusťte si The Man From Earth. Pecka. Nebo teď nová Melancholia od Larse von Triera, ta je taky dobrá.

Hodně mi dal Jirka Středa, který u nás dělá regionálku, ale loni točil jako jedinej Čech pro National Geographic. Od něj jsem dostal asi nejlepší radu: Vyprdni se na to, co ti říkali ve škole a toč srdcem. Diváka nesmíš nudit, osm sekund na jeden záběr je total nuda, tři sekundy a pryč s tím:-)

Co říkáš na fenomén točení na zrcadlovky? Jsi jejich zastáncem nebo odpůrcem?

Zrcadlovky jsou super, hlavně pro umělecky a filmově založený filmaře. Není divu, že Kodak krachnul, když se dneska už všechno dělá na digitál. Pro moje použití je super, ale jedině v tandemu s odpovídající reportážní kamerou. Na reportáž bych asi těžko šel s foťákem. Prostě to chce EX3 na záběry z akce a foťák na ty pěkný záběry, rozhovory, prostřihy a tak. Já totiž nemám rád ty nudný zprávy a reportážní videa v televizi, tam je prostě cejtit, že na kouzlení není čas. Ale my v Trutnovinkách máme na každou repku až 24 hodin, samozřejmě čím dřív, tím líp, ale netlačí mě půl osmá večer do zpráv. Proto si můžu pohrát s tím, aby si náš divák kromě informace, kterou mu dodá redaktor, přišel i na nějaký to vizuální pošušňání. Až budu mít k dispozici ke kameře i zrcadlovku s odpovídajícím objektivem, věřím, že se level posune o kousek dál. A doufám, že to lidi taky ocení.

Dokážeš si představit, že bys dělal něco jiného?

Dokážu si představit, že bych měl pod sebou holomka, kterej by mi stříhal to, co natočím. Zjistil jsem, že mě víc baví točit když vím, že to bude stříhat někdo jinej. Pokud to stříhám sám, jsem línej a vím, že to vždycky nějak dopadne. Ale pokud točím pro střihače, hrozně by mě štvalo, kdyby na mě nadával, že jsem to odflák.

Proč jsi skončil se závodní cyklistikou?

Na to je jednoduchá odpověď. Sbalil jsem holku, která patří do český špičky a vyhrála třeba nejtěžší českej maraton na horských kolech – Rallye Sudety, 123 km v totálním bordelu českých lesů. A když se s takovým robokopem jdeš projet do Krkonoš, jedeš total doraz, držíš to celou dobu v červeným a ona ti do kopce ujede, a pak se pro tebe vrátí s úsměvem a slovy, že už byla na kopci, tebe by ještě cyklistika bavila?

Jaké je pro tebe nejkrásnější místo na světě?

Nemá cenu hodnotit nejlepší nebo nejhorší. Někde je hezky, jinde je hnusně. Ale i na hnusným místě můžeš potkat ryzí lidi, možná proto, že musej denodenně bojovat s životem, zatímco na tom nejhezčím místě žijou parchanti, který maj všecko snadný a zadara. Kdyby ale mělo bejt místo, kde bych chtěl chatu, pak je to kanadskej Whistler. Nejlepší bikepark světa v absolutně nádherný přírodě.

Kdo je podle tebe nejlepší kameraman České republiky a světa?

Jak může bejt nějakej kameraman nejlepší? Copak někdo umí kameru chytit líp, než ten jinej?
Kameraman je, ať se to někomu líbí nebo ne, jen jedna z částí výsledku. Sebelepší vizuál je ti k ničemu, když nemáš silnej námět. Silnýho scénáristu, a hlavně režiséra, kterej to dá se střihačem dokupy, aby se z toho devadesát procent diváků totálně složilo. Pak je silnej celej film a nezapomeneš na něj. Třeba Jízda. Svěrák, F.A. Brabec a parta famáků. Dali dokupy úžasnej film, kterej je poetickej, krásnej, lidskej, a drsnej. Nezapomeneš na něj. Nebo Amadeus. Máj. Kytice.

Asi mi z toho vycházej dva pozoruhodní kameramani: Ondříček a F.A. Brabec.

Co bys doporučil začínajícím kameramanům a režisérům?

Vzdělávejte se, je potřeba se naučit filmovej jazyk, aby divák neusnul. A taky se naučte pravidla, abyste věděli, jak je porušovat. Ale hlavně, točte srdcem!

Website a fb Dušana Mihalečka

http://cameride.cz/

http://www.facebook.com/pages/CAMERIDE/250085755023808

Znovu děkuji své přítelkyni Denise Gumbírové za pomoc s rozhovorem :)

Petr Špetla





2 komentářů »

Přidat komentář!

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

nejčtenější

související

přihlášení

  Uživatelů online: 1